Přiznávám, že s metamorfózou tápu, tedy s tím jak zpracovat cíle a profil a tak. Zkusím si pročistit hlavu a možná pomůže i ťukání. V pondělí mi bylo opravdu zle. Svěřila jsem se kamarádovi a jeho reakce byla takováto: "Moje cesta vzhůru začala taky tím, že se na mě všechno valilo a já už jsem nevěděl jak dál... Věř mi, že moc dolů už to nejde, takže co tě čeká pak? Cesta nahoru. Dej si fakt oraz, dělej teď jenom to, co ty chceš a kašli na ostatní... A hlavně nedělej, co nechceš. Jsi tady jenom za sebe. Uvidíš, že se to zlepší. Brzy zjistíš, že nemá cenu všechny tyhle věci vůbec řešit... Vím, že jsou to teď pro tebe planý kecy, taky jsem to tak bral... Ale brzy tě osvítí. Koukneš na sluníčko, možná si trochu pobrečíš.. A za pár měsíců budeš nabíjet ostatní... Můžeš být motýl i bez semináře, věř mi." Dotklo se to mého nitra a já mu věřím. Opravdu věřím, že se to obrátí a já půjdu nahoru. "Všechno je pomíjivé i tohle jednou pomine." - takže i ta mizérie. Jsem za něj vděčná a děkuji za něj. Pak mi volala kamarádka z práce, proč nejsem v práci, že mě čekala. Řekla jsem jí, jak mi je. Dostalo se mi od ní pochopení a podpory. Řekla mi, že hmotný a finanční stránky jsou sice problematický, ale řešitelný. Ale že když bolí duše, je pomoc těžká a že je tu pro mě a jestli chci, že se sejdeme až skončí v práci. Byla jsem pro. Domluvily jsme se, že pojedeme do Olympie, protože tam v neděli zapomněla v kině brýle a musí si pro ně. Ale ještě se tam nedovolala. Pak se ozvala za 6 hodin. Moc plakala, že se brýle v kině nenašly, že byly jediné které měla a na nové nemá. Přítel se na ni zlobí, že je nezodpovědná a že je to s ní pořád něco, bude muset být bez nich, byla moc nešťastná. Já byla úplně klidná. Hlavou mi šla její myšlenka, že hmotné a finanční stránky jsou sice problematické, ale řešitelné. Nevyhodnotila jsem to jako problém! Řekla jsem jí, že jí peníze na brýle dám (nemůže být bez nich, znám ten pocit, sama jsem bez nich slepá). V tu chvíli mi to přišlo úplně samozřejmé. Kamarád mi nedávno říkal, že si kupoval brýle a stáhly ho 10.000,-. Pro mě je to hodně peněz, moc bych si rozmyslela, jestli bych takovou částku někomu půjčila. Dřív bych se rozmyslela utratit takovou částku i za sebe. Na malý moment se ve mě ozvalo "staré já" - kdy ti to vrátí? Takovou částku, když na ni nemá - odpověděla jsem si, že ji nechci vracet, chci ji dát. A pak jsem "starému já" položila otázku "Co stojí přátelství, kolik stojí duševní klid a za kolik se dá pořídit objetí?" Něco se ve mě posunulo. Odpověď jsem nedostala. Něco se prostě penězi změřit nedá. Ona je tu pro mě a pomáhá mi vstát. Teď jsem mohla udělat něco já pro ni. A vlastně i pro sebe. Potřebuji aby byla v pohodě, aby mi dál mohla poskytovat podporu. A já tu chci být pro ni a dělat pro ni totéž. Jsem za ni vděčná. Jsem vděčná, že mi 6 hodin před tím řekla, jak se mám zachovat. Říkala jsem si, že je to znamení, že jsem připravená na změnu. A pak mi došlo, že nejsem připravená. Já už se měním! S těmi penězi jsem se rozloučila s naprostou lehkostí. Bylo to osvobozující, povznášející. Když jsem šla na vlak, volala mi, že se brýle našly a jak je to skvělé. :) věděla jsem, že to tak dopadne. Připadalo mi, že jsem prošla zkouškou.
Dnes jsem jela vlakem za kamarádkou do Luk pod Medníkem, přes Prahu. Ráno jsem nestíhala vlak do Blanka, tak mě přítel vzal autem. Nevěděli jsme, jestli to stihneme, ale nedělala jsem si starosti. Prostě pojedu dalším, zabavím se. Materiály od tebe mám s sebou a své poznámky též. Vlak jsem stihla :). Až do Prahy úsměv na tváři, sluníčko svítilo, lidi se usmívali na mě, celé 3 hodiny. V Praze jsem nastoupila do špatného vlaku. Zjistila jsem to až když jsem psala kamarádce, že vyjíždím z Prahy. Napsala, že vlak měl odjíždět později a jsem asi ve špatném vlaku. Jela jsem správně na Berou a Čerčany, ale jinou trasou. Hrklo ve mně, ale už se ozývá nové já, co nedělá z komára velblouda. Prostě jsem se zeptala průvodčího, vystoupila jsem na další zastávce, koupila si lístek zpět (paní moc milá a ochotná) a ještě jsem stihla vlak, kterým jsme měla jet, takže žádná ztráta, jen trocha dobrodružství. Za poslední tři dny se cítím být o hlavu vyšší. Doufám, že mi to ještě nějaký čas vydrží, než "to pomine" aby se to zase vrátilo.
Stručně k videu se superkoučem: Hráče mi bylo strašně líto. Cítila jsem osamělost, smutek - "všichni jsme nahraditelní" - přístup komerční společnosti.
Deuce nechce uvěřit, že je nejlepším útočníkem - to znám :). Taky jsem se bála uvěřit tomu, jak jsme skvělá a úžasná (všimni si minulého času ;) ). Jsem taková odjakživa. Jsem taková pořád. Pasáž, kdy kouč čte mail od Deuceho: Dostala jsem strach, že to může až neuvěřitelně ovlivnit a změnit můj život. Jsem na to připravená? Jsem připravená na to otevřít bránu a vypustit to velké, to božské ve mně ven?!? Na zlomek vteřiny jsem v sobě uviděla OBRA. To, do jakých rozměrů bych mohla narůst. Navenek malá, ale uvnitř ohromná, obrovská. Zvládnu přijmout takovou výzvu? Být čímkoli, čím chci být? A pak mi to naskakovalo v tomto pořadí:
Chci to zkusit!
N e c h c i to zkusit!
C h c i t o d o k á z a t!
JÁ TO DOKÁŽU!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat