Den s nocí se schází jako zima s podzimem
a jasné světlo svítání nám oznamuje nový den.
Každé ráno je zde nová otázka: Co nám ten dnešní den přinese?
Kdo souží se, očekává novou bolest, bojí se a chvěje jen při pomyšlení na ni.
Bolest co pálí a nohy podráží, bere sílu dýchat a udělat zase další krok.
Jak jemu lze jen pomoci?
Radou, pohlazením, obejmutím či rukou podáním? Někdy málo je více a mnoho je nic.
Když bolest ničí naše útroby, je to jako když skála puká ve švech
a přesto nikdy nepraskne.
Vnitřní otřesy ji nutí vzdát se, ale její vnější síla odolává.
Jaká to síla se zjeví v okamžiku největší bolesti?
To naše já se probudí a oznamuje, že zde nejsme sami.
Říká:“poruč slunci, vodě , dešti, větru, požádej oheň o jeho sílu,
zavolej do hlubin země a sepni ruce k bohu“.
Ta síla, je naše odhodlání žít, ta síla má schopnost dát nám vzlétnout,
ta síla spoutá naši slabost a ukáže nám cestu ven.
Tu sílu máme každý v sobě, jen někdy na heslo pro její probuzení zapomínáme.
Nechceme je znát, chceme být slabí....
abychom pak mohli dostatečně procítit své vítězství.
Den s nocí se schází jako zima s podzimem a bolest střídá se s vítězstvím.
Bolest je minulost, síla je láska a vítězství jsem my.
Žádné komentáře:
Okomentovat