V obci, ve které žiji, je na prodej dům. Nádherný dům se šesti prostornými pokoji, moderní kuchyní, krbem, bazénem, zahradou… Zkrátka něco, po čem moje dušička tak trochu touží… Finančně je však mimo naše možnosti, a tak jen chodíme kolem a „vzdycháme“ po něm J Rádi bychom se tam alespoň podívali, ale ani jeden z nás se tak nějak nemá k tomu, aby zavolal do realitní kanceláře. Kdyby se tak podařilo kontaktovat přímo majitele… to by byla jiná… Jenže dům vypadá prázdný, ještě nikdy jsem tam nikoho neviděla a kontakt na majitele na internetu samozřejmě uvedený není.
Je po poledni, mrně mi po obědě usnulo a můžeme tak vyrazit na procházku. Tlačím kočárek, vdechuji svěží jarní vzduch, a protože je dnes Den motýlí lásky, myslím na všechny lidi, kterým bych lásku ráda poslala. Když procházím kolem „našeho“ domu, všimnu si „sousedky“, která pracuje ve vedlejší zahrádce. Zeptám se, říkám si. Jenže… jsem dost stydlivý typ a oslovit cizího člověka jen tak… to pro mne vážně není. A tak si řeknu, že jestli tady ještě bude, až půjdu zpátky, fakt se zeptám… A protože zpátky půjdu až za dlouho, pravděpodobnost, že to budu muset udělat, je velmi malá J
Dám svůj klasický okruh s kočárkem, pokochám se výhledem na pole, modrou oblohu a jezero, kde se začátkem minulého týdne usadil párek labutí. Přibyly dva další. Mrně se trochu vrtí, tak se rozhodnu vrátit se zpět. Tiše kolem mne projíždí terénní BMW – oceňuji tyhle řidiče, kteří dokáží zpomalit a pokusí se udělat co nejméně rámusu, když vidí kočárek. Paní na zahrádce už opravdu není… Zato „moje“ BMW stojí před „mým“ domem… Garáž je otevřená… Srdce mi buší jako o závod, nakukuji dovnitř, ale nikoho nevidím. Váhám a přemýšlím, co mám dělat tak dlouho, až se ocitnu doma. Hm… tak nic, zase jsem prošvihla příležitost… Jenže můj stud mi nedá pokoj a hlavou se mi hrnou desítky výmluv a omluv a… Prostě klasika…
Mrně se probudilo, tak ho přebalím a nakrmím. Mezitím se pokouším dovolat partnerovi, abych se zeptala, jestli tam mám jít. Nebere telefon. A dost! Říkám si, rychle vyhledám partnerovu vizitku, balím mrně do šátku a vyrážím do akce. Andělé moji drazí, stůjte prosím při mně! Třeba už tam nikdo nebude… Když přicházím k domu, auta tam stojí dvě. Aha, říkám si, on tady už asi někdo bydlí, asi už je to prodané. Tak to nemá smysl…
Ještě chvilka váhání a přesto zvoním. Otevírá mi sympatická dáma a vysvětluje, že jde o jiný dům, který vypadá úplně stejně jako ten jejich, jen má trochu tmavší fasádu. Lidé si je pletou a nejsem prý první, kdo u nich zvoní. Omlouvám se tedy, děkuji za informace a odcházím domů. S pusou od ucha k uchu. Je mi úplně jedno, že to byl omyl… jsem pyšná na to, že jsem dokázala překonat svůj strach a předsudky a zazvonila jsem u úplně cizích lidí… Využila jsem příležitost, kterou mi vesmír dal… Snad poprvé v životě jsem ji nenechala upláchnout… snad poprvé v životě jsem se vykašlala na všechny ty důvody „proč ne“ a jednala jsem…
Znovu volám partnerovi a popisuji mu celou svoji odpolední storry: „Ty jsi tam fakt byla???“ směje se a nevěří… A já vím proč… taky bych tomu nevěřila, kdybych to sama nezažila… J
Žádné komentáře:
Okomentovat