Ani ve vesmíru nelítají pečení holubi do huby

Stále se ptám a stále čekám odpovědi na mé otázky. Trvá to, říkám si… jenže chyba není na vesmírném přijímači, ale ve mně. Ty odpovědi chodí… Jenže ne vždy v mateřském jazyce . Večer se ptám a ráno po probuzení mi naskočí píseň. Pořád se ptám a pořád mi v hlavně zní ta píseň. Trvá to (říká si asi vesmír), než pochopím, že to je ta odpověď. Sedám k internetu a hledám text… a překlad, protože moje jazyková vybavenost na to nestačí. Ta odpověď je přesná a trefná. A navíc mi Univerzum mává před nosem mými cíly… Jo, holka, takhle jsi to chtěla, tak zvedni zadek a začni se snažit. Nikde, ani ve vesmíru, nelítají pečení holuby do huby.
Jsou dny, kdy prostě nedokážu nesnít s otevřenýma očima. Moje EGO mi maluje svět na růžovo a já se pohupuji na hezkým obláčku. Pořád se ptám. V takové dny jen tak mimoděk. A odpovědi pořád přichází. Sedím si v té své mýdlové bublině a brouzdám po netu. Narazím na článek s tématikou která mě zrovna zajímá, je pro mě aktuální. Čtu a souhlasím s tím, co je psáno, ano ztotožňuji se i s touto myšlenkou, přesně tak si to představuji a tak to chci udělat… Přijde poslední odstavec a tam to je!!! Rána mezi oči! Jedna odpověď za všechny! Nemaluj si to na růžovo, holka, oblbuješ jen sama sebe.
Pobavilo mě, jak jsem sama sebe načapala na hruškách. Mám na sobě ráda, že se sama sobě dokážu zasmát.