Pootevřela jsem srdce svému příteli

Ani nevím, co jsem si tento týden nejvíc užila. Byl takový klidný a v pohodě. Za nejvýznamnější bych považovala asi to, že jsem svému příteli zase o kousek víc pootevřela srdce, výběr dárku na první narozeniny mého syna a taky příjemnou „ukecanost“ syna mého přítele J

Trápí mě moje výbuchy vzteku. Vždycky si myslím, že už je to ten poslední, ale pak mě čeká jen zklamání. Prostě se každý den alespoň jednou rozčílím… A většinou je to moje chyba…

Vzhledem k tomu, že mým cílem je být šťastná, myslím, že si to k němu už pěkně štrádluju po cestičce… sem a tam a tam a sem a docela si to užívám. Konečně J

A pro změnu si dlužím odpočinek. Tento týden už ale mnohem míň, než ten předcházející. Za poslední dva dny se mi dokonce podařilo najít si půl hodinku pro sebe J

Chodím teď každý den se synem na hřiště. Nechci ho držet v izolaci a je na čase, aby taky začal poznávat jiné děti… Uvědomila jsem si přitom, že přesto, že bych uvítala přátelství s nějakou maminkou, se kterou bych mohla pokecat o dětech (chybí mi srovnání, a tak mám pocit, že cokoliv, co dělám, je špatně), nechce se mi odpovídat na zvědavé dotazy… Stále mám velkou potřebu si chránit své soukromí a zjišťuji, že mi to tak vlastně svým způsobem vyhovuje. Taky jsem si uvědomila, že pokaždé, když uklízím papouškům, naštvu se u toho. Důvod je mi naprosto neznámý… A to mě rozčiluje ještě víc… JJJ

Tři priority na tento týden: oslava prvních narozenin mého syna, vyzvednutí pasu (jinak na tu dovču fakt neodjedu) a taky příprava na dovolenou.

Priorita na tento měsíc: dokončit „zabydlení se“ v domečku J

Stále platí, že si ještě v hlavě srovnávám, kým chci být a co chci dělat. Teď jsem především máma na plný úvazek a tak to má být. Můj problém je v tom, že stále chci být někým jiným, než jsem právě teď, a pak od toho utíkám. To je blbost. Musím to změnit. Chci to změnit.

Od teď za rok? Platí to, co před týdnem… Budu mít zahradu plnou květů a duši, srdce i tělo mi bude naplňovat láska od malíčků až po konečky vlasů J

A splněné přání? Bylo jen takové maličké. Chodívám denně kolem takového malého jezírka s rybami. Lítají k němu včelky (taky asi v tom vedru mají žízeň…) – přitom sem tam nějaká do vody spadne… Ve středu jsem zachránila dvě – nejdřív jsem si myslela, že tu jednu nezvládnu, byla strašně daleko… ale rozhlédla jsem se kolem… a podařilo se. A včera jsem zachránila tři... Dnes tam žádná naštěstí nebyla… J