Jdu lesem

Jdu lesem, koukám na tu krásnou jarní zeleň. Zaujme mne jeden strom u cesty. Vysoký a štíhlý. Ahoj strome, ty jsi krásný. Hladím jeho kmen, jeho kůru. Ptám se, zda na něm někdo bydlí. Zvednu oči k jeho větvím a vidím pavučinku, kousek vedle sedí muška a přes ruku mi právě přechází mravenec. S úsměvem konstatuji, že je strom obydlen. Jdu dál a přemýšlím o tom kdo jsem, co tu dělám. Ptáci zpívají, sluníčko svítí, les má krásnou barvu a jsem v něm asi jediný člověk. Znovu se ptám kdo jsem. Duvi? Ne, necítím se být Duvi. Mé jméno v překladu znamená skála. Jsem skála? Já jsem Já. Záleží na tom, jaké mám jméno? Stojím uprostřed cesty, rozpažené ruce, nachystaná obejmout všechny stromy. Vzhlížím k jejich korunám a říkám – Já jsem Já. Jsem skála. Jsem cesta, na které stojím. Jsem lesní víla, jsem vaše sestra. Jsem vítr, co ševelí ve vašich listech, pták co trylkuje na vaší větvi, brouček co leze po vašem kmeni. Jsem země, které se držíte. Jsem modré nebe nad vašimi korunami. Jsem Bůh ve mně. Jsem příroda stejně jako vy.

Není to les a já. Jsme to my. Jsme jedna rodina. Jsem doma.

Dojdu k lavičce, posadím se rozhlížím se kolem. Cestou sem jsem se párkrát zastavila, abych se pokochala výhledem a občas se otočím zpět. Cesta za mnou je krásná, ale ta přede mnou se mi zdá být hezčí. Tam za mnou je minulost, tam jsem byla a nevrátím se tam. Přede mnou je budoucnost a tam směřuji. Nevadí, že se cestou občas zastavím, občerstvím se a rozhlédnu se kolem za chvíli zase vyrazím. Sedím na lavičce a jsem v sobě. Užívám si tedy a teď. Uvědomuji si ten vnitřní klid. Po takovém klidu jsem toužila. Teď ho mám. A říkám si, co si s ním počnu? :D Po těch bouřích a otřesech, co mám za sebou, je to příjemná změna. Ale nechci, aby byla trvalá. Už jsem takovému klidu odvykla. – Nemusíš si ho přece nechat. Chtěla jsi ho a máš ho. Došla jsi do cíle. Teď si vyber jiný cíl a můžeš vyrazit na cestu.

Ještě chvíli si užívám ten přítomný okamžik, ten klid. Kdo ví, kdy ho zase budu mít a kdy a jak dlouho po něm budu toužit. A možná mi vůbec nebude chybět, protože já už jsem někdo jiný.

Na další lavičce (potkám celkem tři) chci psát, když si všimnu, že mi po kalhotách leze píďalka. Je krásně sytě zelená a lesklá. Přikládám k ní tužku, aby si na ni mohla vlézt, ale ta ji nezaujme. Nabízím jí svůj prst, přírodní produkt. Chytla se. Leze mi po prstě, je úžasná. Říkám si, jestli takhle nějak vypadá Duvi v mé hlavě. Píďalka špacíruje po mé ruce, šimrá to J a já si říkám, že tady štěstí neudělá. Teď mi leze po řemínku od hodinek a na kalhotách mi přistál brouk. Vypadá to, že řemínek se líbí. Možná jí připomíná větvičku. Přemýšlím, co z ní bude. Že by motýl? A jaký asi. Tak už ji mám zpět na ruce a zase to šimrá J. Je hrozně ohebná a pružná. Jako bývají hodně malé děti. Teď nevím, jestli mě ochutnává nebo si o mne jen otírá hlavičku. Vidím, že má po tělíčku černé tečky. Dám ji do trávy a popřeji ji, aby ji někdo nesezobl.

Vyrážím domů, je to už jen kousek, když v lese potkám mladého muže s dítětem na zádech. Podívám se na muže, připadá mi povědomý. Ne, neznám ho. Dítě je malé a roztomilé. Zkoumá mě pohledem jako já jeho. Znovu se podívám na muže a on se na mne usmívá. Já se usměji také. Beze slova kolem sebe projdeme a já přemýšlím, jestli jsem se usmívala už na dítě. Řeč těla může být výmluvnější než celá záplava slov. Nepromluvili jsme na sebe, přesto jsem se pozdravili úsměvem. Pak si uvědomím, že mám na rtu nepěkný opar :D, nejsem žádná královna krásy. A přesto úsměv a ne úšklebek a v očích žádná lítost či soucit, ale radost ze setkání dvou lidí, kteří dokáží ocenit krásnu dnešního dne. A já vím, že nejde o to jak vypadám, ale jak se cítím… A mně je krásně.

Na dalším rozcestí se rozhlížím kudy dál. Touhle cestou jsem chtěla jít, ale ta vlevo se mi líbí víc. Změna je život. Nemusí vše běžet podle plánu. Měním směr. Stejně jsem ale pochybovač a ohlédnu se. Vidím palouk lemovaný cestou, vzrostlé stromy, u rozcestí pod stromem lavičku. Mockrát jsem tenhle pohled viděla. Dnes mi přijde jiný. Ostřejší, plastičtější. Romantický. Zátiší s lavičkou. Dnes se dívám na svět kolem jinak. Moje oči se dívají jinak. Možná se to dívá moje srdce.

Odbočím z cesty a beru to zkratkou. Dívám se na stromy, na listy, nemůžu se na tu zelenou vynadívat. Hlavou mi jdou verše: „Miluji podzim, stromy rvou si vlasy a trávníky jsou plné jejich zoufalství…“ Těším se na ty pestré barvy podzimu, na vůni tlejícího listí. Pak dám sama sobě záhlavec. – Teď je jaro! Užívej si ho! Tohle jaro může být tvoje poslední!

To je pravda. Tohle jaro může být mé poslední. Proč by nemohlo… Cokoliv se může stát. A nemusí přijít hned to nejhorší. Stačí úraz, nemoc a na tuhle cestu už se nepodívám.

TADY A TEĎ.

Díky