Mám kouzelné ruce

Minulý týden ve čtvrtek večer jsem uspávala syna, vysvětlovala mu proč maminka pracuje, že z toho platíme bonbonky, hračky a domeček. On se toho chytl, domeček jooo... A mě to došlo... Domeček... je to náš domov, sem jedeme a říkáme jedeme domů... Domov, ať je jaký je, je náš. Milujem to tu, oba dva. A já se v tu chvíli rozhodla na 100%. Nechám si náš dům. Udělám vše, abych to zvládla, stejně mi nic jiného nezbude, vzdát to nehodlám... pro sebe, pro syna... A najednou mi bylo vše jasné. V pátek jsem měla příšernou krizi, jak to vše udělat, taková tady už nebyla dlouho, byla jsem na dně, i když kdo ví, kde je vlastně dno? Měla bych ho cítit pod nohama, ale já ho necítila. Celý týden jsem stále dokola řešila, v sobě, co s domem a byla nervní a příšerná na okolí, hlavně na syna. Příšerný pocit, když jdete proti sobě a nevíte, jak to obrátit, v tu chvíli jsem zapoměla na vše, co mi kdy kdo radil... Je to jen můj problém, nikoho jiného. V sobotu jsem měla jasno podruhé, zklidnila jsem se na prcka, udělala práci a jela k našim. Nečekala, jsem pomoc, jen jsem chtěla vědět, jestli jde předělat dům, tak jak chci. Když jsem s nimi mluvila, měla jsem pocit, že mluvím se snem. Naši mě vyslechli, ale co se dělo potom... Řekli mi, že peníze pro bývalého nějak seženem, že úpravy uděláme a taky, že pokud budou moci, že mi pomůžou, aspoň trochu finančně, kdybych nezvládala, tedy jen ze začátku... Ale já koukala s otevřenou pusou...
Musím uznat: MOJI RODIČE JSOU NEUVĚŘITELNÍ FORMÁTI!
Jestli jsem si myslela, že mě nemají rádi a to jsem si myslela dost dlouho, tak teď mi to vyvrátili, byl to nejkrásnější projev lásky rodičů. A já jsem jim za tohle vděčná, nejen za to, že mi pomůžou, ale za to, že mi ukázali, že umí milovat i tu jejich nezdárnou a nepovedenou dceru.
Byla jsem šťastná, přesto se cítila špatně, moc to neumím, neumím žádat o pomoc, neumím ji přijímat, jsem zvyklá vždy vše udělat sama, bylo mi divně, měla jsem pocit, že je obírám, je i svou ségru, k ní to taky není fér. Domluvili jsme se na postupu a podmínkách. Točila se mi z toho hlava dokola. Dopadlo to líp než bych čekala... Vyřešilo se to... Dokonce jsem se domluvila s našima, že bych mohla jezdit i k nim a mít tam jednu místnost a pracovat i tam, takže můj cíl - studio... bude maličké, ale bude a ještě ke všemu budu mít dvě a ne jedno Ale pořád je tam ten strach, co když... Ne strachu zmiz, žádný, co když, si dovolit nemůžu, prostě to vše dopadne a bude, co bude? Bude krásně, mě, nám... Přece mám kouzelné ruce
1. Jednoznačně, že mám úžasné rodiče a že se to vyřeší s domem.
2. Byla jsem nepříjemná na syna, dokud jsem jen přemýšlela co jak a neviděla východisko. Dokud jsem to nazačala řešit.
3. Uklidnila jsem se.
4. Cokoliv se může stát když budete chtít.
5. No k cíli jsem se přiblížila, teď jen to udělat tak, aby se na něm začalo pracovat co nejdřív.
6. Musím se postavit svému strachu.
7. Na vyřešení situace s domem a prací.
8. Změním své cíle.
Budu skvělou mámou
Budu pracovat na sobě a na klientech
9. Začít fyzicky změnu domu
Pracovat na sobě i na synovi
Kreslení
10. Já ani nevím. Každý den se to mění.