Tento týden začal docela slibně – podařilo se mi dokončit téměř všechny úkoly z předminulého týdne a ty, které jsem nedokončila, jsem ze seznamu z nějakého důvodu vyškrtla. Ztratily pro mě význam nebo jsem se rozhodla je udělat jinak. Daří se mi mnohem lépe (ne)reagovat na určité situace, které v mém životě vznikají, až na jednu jedinou, která se neustále opakuje… A to mě přivedlo k tomu, že začínám pochybovat o tom, že jen já sama jsem zdrojem veškerých problémů a komplikací, které se v mém životě objevují. Každý vztah, ať už s partnerem, s dětmi, s rodiči, prostě s kýmkoliv, je přece o dvou lidech. Můžu vyřešit svůj problém, ale nemůžu vyřešit ten jejich… Na ten můžu tak maximálně přestat reagovat. Je právě toto účelem mé změny? Nebo co je vlastně jejím účelem?
Neustále přemýšlím o tom, co dělám špatně. Neustále se obviňuji a honím se za vlastními chybami. Jsem jimi tak trochu posedlá, protože se pořád necítím být dost dobrá. Snažím se o odstranění těchto chyb… A ono nic… Jedna a ta stejná situace se opakuje stále a stále a stále dokola. Říká se, že když tě pes kousne třikrát, ten problém nemá ten pes. Já jsem právě jako ten pes – koušu, trhám, vrčím, snažím se, pokusila jsem se o úplně všechno, co mě napadlo… Ale pořád pořád pořád nic… Tak to asi fakt nebude můj problém… I přesto stále hledám chybu v sobě. Je teda příčinou toto? Nebo toto? Posedlost, že chyba musí být někde ve mně, mě nutí rozebrat samu sebe po kouskách. Ale je to tak opravdu správně? Jak poznám, že už nemůžu udělat víc? Nebo je pořád co dělat? Musím opravit každou buňku mého těla? A co když se to stane znovu, i když udělám i toto? Co pak? Je toto ta hranice? A má vůbec smysl toto všechno dělat a opravovat a opravovat? Musím to být opravdu vždycky já, kdo se musí změnit, přizpůsobit, pochopit? Nejsem Matka Tereza… jsem jen obyčejná ženská…
Nejvíc jsem tento týden pracovala na tom, abych to nechala být. Ale nejde to. Bolí to. Asi je to ústřední téma mého života. Aspoň jsem se rozhodla to nechat být a odpočívat. Rozhodla jsem se přestat se trestat za to, když nezareaguji tak, jak si představuji, že bych zareagovat měla. Budu na sebe zkrátka hodnější, i když nevím, jestli to půjde. Neumím to.
Můj motýlek sedí na své kytce, občas roztáhne křídla a zakrouží kolem ní… Ale dál se pořád ještě bojí…
Moje priority na tento týden jsou: odpočívat, vykašlat se na to, co děje kolem mě, přestat zkoumat souvislosti a hrabat se v nich, soustředit se na teď a na to, že moje myšlenky jsou jen myšlenky a nic s nimi neudělám. Prioritou na příští měsíc je pokračovat ve výše zmíněném. A za rok… doufám, že toto všechno už bude běžnou součástí mého života…
Žádné komentáře:
Okomentovat