Vše, co se děje teď a třeba bolí, bude v budoucnu pochopeno

Užila jsem si dlouhou relaxaci. Od všeho jsem se během ní oprostila. Taky jsem se konečně dostala k velkému úklidu, i to byl relax. Udělala jsem si s ním pořádek i v hlavě.

Zabolelo mě vidět mámu smutnou a zklamanou. Opět se o to zasloužila babička. Promluvit si s ní o tom nechce, myslí si, že to nemá cenu. Kdysi jsem s mámou měla podobný vztah. Jednou jsem využila příležitosti, měly jsme obě povídavou náladu, doma byl klid a pohoda, a řekla jsem jí, co mě od ní kdy zabolelo, čím mě ranila a proč se s ní nebavím. Byla překvapená, spoustu věcí tak vůbec nemyslela, neuvědomila si, že mi tím ubližuje. Měla dojem, že o její pozornost nestojím, tak si mě nevšímala v domnění, že je to tak v pořádku, že to tak chci. Obě jsme to obrečely a ta zeď mezi námi konečně padla. Říkám si, že je lepší udělat některé věci pozdě než později a nebo vůbec. Jsem ráda, že s mámou jsme to vyřešily už před léty a je mi líto, že ona se se svou mámou trápí ještě teď.

Tím se mi projevilo i téma týdne. Věřím, že vše co se děje a třeba teď bolí, bude v budoucnu pochopeno a oceněno.

Už několik dní ráno lenoším v posteli a pak „spím“ ještě v práci, popř. na školení, místo toho, abych si zacvičila jako dřív a tím se nakopla a dostala se do tempa na celý den. Takže pohyb si dlužím a hned zítra ráno se polepším.

Víc se ladím na to co chci. Pomáhá mi v tom plánování a taky techniky, kterými se naladím na sebe. Někdy zakolísám, ale s tím se počítá.

Přiznala jsem si, že i když některé své záporné vlastnosti a s nimi spojené pocity nesnáším, jsou neodlučitelně spjaty s mými klady. Jsou to dvě strany jedné mince. Chci se nimi naučit pracovat, použít je, když bude třeba, ale nenechat se jimi omezovat a zastrašovat.

Priority na příští týden – pohyb, ladit se na to co chci, pořídit dárek pro mámu k narozeninám

Priority na příští měsíc – užít si dovolenou (pokud bude), něco nového se naučit a dál zútulňovat bydlení

Kdybych nic nemusela a všechno měla, byla bych cestovatelkou a filantropem.

Za rok od teď budu v práci zaběhlá a výkonná. Před mým oknem, kterým mi na pracovní stůl svítí sluníčko, bude stát obludně vysoký barák a já si budu říkat, jak by to bylo fajn, kdyby ho někdo zrušil. A hned mám námět na přání :D. Ne zrušit barák ;), ale třeba jinou kancelář a nebo úplně něco jiného.