Tento týden jsem si užila terapii a Rituál propouštění staré identity. Obojí mělo obrovskou sílu a hloubku. Takovou, až mě to úplně skolilo a ještě teď moje tělo bojuje.
Velmi mě ranila jedna záležitost, kterou zde nebudu více rozepisovat. Po velmi intenzivním pocitu zrady a odmítnutí jsem si uvědomila, jak obrovským požehnáním pro mě ta situace byla… Něco se změnilo. Vlastně ne něco. Všechno…
Stále postrádám důvěru sama v sebe. Vím, že už toho hodně zvládnu, hodně toho umím, dokážu se postarat… Ale stále ještě si úplně nevěřím.
Dlužím si odpočinek, čas jen sama pro sebe… Pořád jen makám nebo se o něco nebo o někoho starám… Je to krásné, ale vyčerpávající… Koneckonců moje tělo mi tento týden dalo najevo, že už nemůže a má toho plný kecky…
Častěji jsem byla naladěná na to, co chci. Hodně jsem ťukala a snažila se být sama k sobě opravdu upřímná… Na řadu se tento týden dostal i můj boxovací pytel a poměrně často jsem si opakovala jednu básničku z knížky mého syna: „Neplač, Janku, neplač, koupíme Ti plakač, až napláčeš plný, koupíme ti jiný“ ;-)
Uvědomila jsem si, jak sebedestruktivní dokážu být a jak mazaně to dokážu skrýt sama před sebou. Za hrdinkou se v minulosti často skrývala oběť… Jasně, já to zvládnu, ne, nevadí mi to, to je v pohodě, určitě… Háháhá… mrcho… Nevím, jestli si někdy dokážu odpustit, kolik bolesti jsem byla schopná sama sobě způsobit… Věřím, že to jednou přijde.
Tři hlavní priority na tento týden: začít opravy v bytě, sehnat zubaře pro mého syna, odpočinout si, ale fakt si odpočinout, nejlépe si zaplavat, konečně J
Tři hlavní priority na příští měsíc: zůstávají stejné, tj. vytvořit nový domov, nachystat oslavu prvních narozenin mého syna, vyzvednout si pas.
Jak už jsem psala minule, užívám si přítomného okamžiku, tedy toho, co je teď. Vlastně nevím, kým bych byla, kdybych měla úplně všechno, nedokážu to „úplně všechno“ tak nějak správně definovat…
Za rok? Ehm… Já nevím J Ale určitě mi bude dobře a budu šťastná a budu se snažit rozdávat to štěstí a lásku i lidem v mém okolí…
A bonus? Uvědomila jsem si, že mě celý život provází jeden obrázek, který sama kreslím – je na něm žena v dlouhém bílém rouchu, s polodlouhými blond vlasy a obrovskými bílými křídly… Je to můj strážný anděl. Stála nade mnou i v okamžiku mé proměny… Mám křídla. Nejsou andělská, ani motýlí… jsou to křídla víly… Víly Andílky…
Žádné komentáře:
Okomentovat