Dostala jsem nádhernou sms od motýlka z týmu. Dojala mě, rozbrečela a vykouzlila úsměv na tváři. Večer jsem byla se členy týmu na koncertě, kde na akordeon hrála Lehuak.
3.4.
Sedím a žasnu, co všechno se kolem děje. Po Vladimírově přednášce beru za svou filozofii, že Nic není nemožné. Vladimír to říkal a já to přijímám jako absolutní pravdu, přestože absolutní pravda neexistuje. Nic není nemožné! AMEN!
Večer jsem si uvědomila, jak jsem byla sobecká, zlá, slepá a vztahovačná a že je tolik věcí, za které se chci omluvit a tolik věcí, za které chci poděkovat. Jdu spát jako jiný člověk.
4.4.
Probouzím se jak jiný člověk. Poprvé po dlouhé době nepřichází úzkost, bolest ani obavy. Cítím se smířená sama se sebou. V duši mám klid a mír. Dělám kroky k nápravě minulých křivd. Daří se mi rozdat radost několika lidem v mém okolí prostě tím, že reaguji srdcem a ne hlavou. Pořád se usmívám, jde to samo. Nemám potřebu si opakovat, že jsem „nej“ ani Ho´opono pono. Prostě jsem v sobě a užívám si to „Óooommm“. Když se vtírají pochybnosti, čekám na ten hlas, který mě má rád. A pak ho slyším se ptát: „A záleží na tom, co si myslí ostatní?“ – ne, nezáleží
5.4.
Mám permanentní úsměv na tváři. Jsem mile překvapená, že mě ještě nechytla křeč. Hladinu dobré nálady držím poměrně vysoko a když mi klesne, umím si ji zase zvednout.
6.4.
Byla jsem na pohřbu. Poprvé v evangelickém kostele. Je méně zdobený než římsko-katolický. V té jednoduchosti je však krása a je to příjemné místo. Slova první písně smutečního obřadu se mě hluboce dotýkají: „Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou. To je ten, který o mně ví, který je na mě laskavý, je stále nade mnou.“
Nedějí se mi zlé věci, protože je jako zlé nevidím. Plánuji si den, úkoly. Když je nestihnu, udělám je další den. Mám pocit, že stále rostu. A čas se zrychlil… Uvědomuji si, že jsem nádherná. Už o tom nepochybuji.
„Nic není dobré nebo špatné. To z toho dělá až naše přemýšlení.“ W. Shakespeare
Žádné komentáře:
Okomentovat