Anděl pro ostatní, ´dábel pro sebe

Myslím, že bys měla propuknout minimálně v pandemii, Lilly... to by bylo na světě za chvilku fakt prima :-)

Dnes žádné otázky. Nevím, kdo jsem. Ztratila jsem se hluboko sama v sobě a neznám odpověď na nic… Stále jen slyším sama sebe, jak říkám: někde jsem četla, někdo říkal, na internetu psali… A kde jsem já? Co si o tom vlastně ve skutečnosti myslím? Jaká je moje zkušenost? Proč pořád žiji život někoho jiného a sama sebe zavírám do škatulky „tohle bych měla“, „tohle se sluší“, „toto se dělá“… Proč??? Protože mi kdysi dávno kdosi řekl: „Jestli neuděláš to, co po tobě chci, nebudu tě mít rád. Budeš sama. Všichni tě budou nenávidět, když budeš upřednostňovat sama sebe. Jsi sobec!!! Nesmíš být sama sebou. Jsi špatná! Špatná! ŠPATNÁ!!!“. Aha, krucajs, toto bolelo. A stále bolí…?

Ne, už nebolí. Hráz se provalila. Vztek a bolest ze mne odchází proudem. Křičím, nadávám, pláču, boxuju, ťukám. Řvu na celý svět. TAK TO TEDA NE!!! UŽ DOST!!! JÁ JSEM JÁ!!! Bojuju se zrůdami v sobě. Jmenují se Znásilnění, Trest, Zabití. Ta zrůda jsem já. Tisíckrát jsem znásilnila sama sebe. Tisíckrát jsem sama sebe potrestala. Tisíckrát jsem sama sebe zabila… To já jsem ta zrůda. To já sama na sobě páchám ty největší zločiny…

Kolikrát jen jsem se ptala: jsem zlá? Teď už znám odpověď. Ano, jsem zlá. Zlá sama na sebe. Anděl a ďábel v jednom těle. Anděl pro ostatní, Ďábel pro sebe…

Hněv, zloba, bolest. Všechno jsem to uzavřela v sobě a nedovolila si projevit, ha, vůbec procítit něco z toho, co je „zakázané“. Všechno jsem to potlačila a ovládla. Stále se jen usmívám, přikyvuji, chápu, podporuji… A oni si berou, ještě víc a ještě víc a ještě víc… Dávej! Dávej! DÁVEJ!!! My chceme víc, ty si nezasloužíš nic!!! TAK DOST!!! Nejsem už nic, jen temnota. Všechno se to valí ven… ta špinavá, zkalená a zpěněná voda mé bolesti hučí jako hluboký vodopád, víří, nedá se zastavit… Je jako gejzír… Vytryskla na povrch… a brzy se vypaří… Nezbude po ní nic, jen prázdné místo, na které už pomalu začínají dopadat paprsky slunce…

Krůček po krůčku zvedám roztrhaná křídla z bahna… Procházím peklem a nevidím konec. Vyčerpaná k smrti, vysátá do morku kostí… Děsivá. Zlá. Milující. Se srdcem plným rozžhavené lávy se pokouším vzkřísit sama sebe… Už tolikrát jsem umřela… proč aspoň jednou nezkusit žít?