Přestože mi vždy bylo podstrkováno, že nic neumím a že nemám na nic talent, mám deník plný obrázků. Neobkresluji je, jak jsem to vždy dělala, ale kreslím je sama. To, co mě zrovna napadne, to, co vidím venku… Nejsou to žádná umělecká díla, ale líbí se mi. Jsou moje. Zjistila jsem, že to, co chci namalovat, namalovat umím.
Dlouho jsem se nemohla vzpamatovat ze své krize… Myslela jsem, že to bude jen pár hodin, možná den, dva. Trvala čtrnáct dnů… Mému synovi rostly zoubky, mně křídla… Oba nás to dost bolelo a dost jsme se s tím natrápili… ale troufám si říct, že to nejhorší už máme za sebou…
Přestala jsem dělat věci tolik na silu. Nechávám tomu volný průběh, už neřeším, jak je možné, že něco nejde, když toho pro to dělám tolik… Buď to půjde, nebo to nepůjde. V každém okamžiku se přece děje to, co je nejlepší pro mě. Možná se nakonec ukáže, že to tak bylo dobře.
Uvědomila jsem si, jak mám usměvavé miminko. Že by to bylo tím, že se na něj taky tolik usmívám? Pravda, dokáže se i pěkně vztekat, ale to já taky. Nejlepší je, že už si to nevyčítám. Beru to jako součást sama sebe. Zbožňuji mého syna. Jeho zvídavost, hravost, upřímnost, čistotu. To, jak dokáže překonat všechny překážky pro to, aby dosáhl toho, co chce. Jak si o vše, co potřebuje, dokáže říct. A zbožňuji mého přítele. Jeho věčný optimismus, to, jak je spontánní, jaké bláznivé věci dokáže vymyslet a uskutečnit je. A já je dělám s ním… a ani mě nemusí moc přemlouvat… Tolik se smějeme i přes všechno, co nás trápí… Vedle mého přítele se dokážu otevřít, projevit. Nesoudí mě. Mám obrovské štěstí, že do mého života vstoupili právě tito dva muži – můj syn a můj přítel. Díky nim jsem se toho hodně naučila a ještě naučím sama o sobě. Díky nim začínám zbožňovat i sama sebe. Začínám si uvědomovat, kdo vlastně jsem a začínám se taková mít ráda. Já jsem já… od každého kousek… vždyť vše je přece jedno…
Uvědomila jsem si, že meta pro mě neznamená stát se dokonalou a bezchybnou. Vždy budou okamžiky, kdy slunce nebude svítit. Vždy se objeví problémy a překážky, které bude třeba překonat. To ale přece neznamená, že dělám něco špatně. Bez toho bych přece nemohla růst. A kdybych už nemohla růst, nemusela bych tu už být. A mně se na tomhle světě líbí čím dál tím víc. Venku je tak nádherně, i když je dnes zataženo a prší. I přes ten déšť kvetou všechny stromy a zahrádky hýří tolika barvami… Ty kapky jsou dárcem života pro vše, co se na téhle planetě nachází… Stejně jako moje slzy mě vedou dál na mé cestě… A až poletím, bude to znamenat, že na vše, co se stane, budu reagovat rychleji a lépe, bez předsudků, pocitů viny, srdcem… Až poletím, bude to znamenat, že kdykoliv budu chtít, snadno přeměním smutek v radost, pláč ve smích, slzy ve štěstí… Až poletím, bude to znamenat, že budu vědět, co udělat tak, abych vždy mohla cítit a rozdávat lásku…
Žádné komentáře:
Okomentovat