To nejlepší co se mi za posledních sedm dní přihodilo, se otočilo v to nejhorší a naopak. Děje se toho hodně. Učím se mluvit a jde to ztuha. Snažím se narovnávat vztahy. Není to snadné a ne vždy se to obejde bez slz. Přítel mi řekl, že mi do hlavy nevidí. Málem jsem se neubránila úsměvu. Není první kdo mi to říká. Nechci přicházet o lidi, vztahy, příležitosti, svůj život – jen proto, že zarytě mlčím. A že to teda umím!
Jsem jak malé dítě co se učí mluvit, ukazuje prstíkem a v slovní zásobě má deset slov, kterými neobsáhne vše, co chce říct. – Nauč se mluvit! Teď hned! Nezkoušej to! Udělej to!
Už se netrestám, nenadávám si, nezakazuji si pláč, necítím vinu za to, že to co říkám se druhému nelíbí – to vnímám jako pozitivní posun.
Ego si se mnou nepěkně zahrává, ale už to falešné mámení rozpoznávám. Čekám na ten hlas ve mně. A pak se sama sobě zasměju, nebo si třeba pobrečím.
Z mých cílů se mi daří v pracovní oblasti. Ty ostatní mi nějak unikají, ale nic není ztraceno ;). Přestanu se vrtat v sobě a začnu pracovat na cílech.
Nedaří se mi plnit si své cíle a motýli dohodu a hlavně úmluvu, co jsem uzavřela sama se sebou. Moc moc se prosím, abych to pro tentokrát zvládla.
Jsem nádherná i když teď trochu smutná. S naprostou důvěrou se nechávám vést svým srdcem. Svět je krásné a bezpečné místo. Vesmír mě miluje a vše co mi posílá je pro mé dobro.
Čtvrtek, neděle, středa – velmi náročné dny. Velké posuny.
Setkání motýlků – skvělé, středeční koncert – skvělý.
Žádné komentáře:
Okomentovat