Motýl

Dnes ráno se mé kamarádce narodil syn… Řekla jsem si, že si to zapíšu do svého sešitku spolu s dalšími dvěma daty, které jsem se dozvěděla. Každý rok si přepíšu tato data narození do kalendáře a pak aspoň formou sms popřeji dané osůbce vše nejlepší. Když jsem otevřela svůj sešit, našla jsem úryvek z jedné knihy. Dokážu si zcela přesně vybavit ten okamžik, kdy jsem si řekla o tužku a papír, abych si ho mohla zapsat. Jméno autora ani knihy si nepamatuji (tímto se zároveň autorovi omlouvám, že neuvedu přesnou citaci… J). Přišlo mi to v tu chvíli velmi dojemné – čisté, něžné… Tady je:

„Nebo ti chytnu motýla, chceš?“ zeptal se ještě Adam. Lucie se dívá na Adamovu ruku. Jak to, že se motýl té ruky nebojí? Uleť! radí mu, i když pusa místo ní řekla: „Chci.“

Proč ho chci, když ho nechci? „Já bych ho chtěla, ale lítacího,“ řekla Adamovi. „Ne chycenýho, víš?“

Adamův ukazováček už už lehounce cvrkne do motýla:

„Tak čau,“ řekne motýlovi Adam. A něco mu ještě zblízka pošeptá.

„Co mu říkáš?“

„Aby si pamatoval, že je tvůj.“