Bála jsem se nemít zadní vrátka ve všem

Stojím na zbořeništi, kolem mě suť, suť z mého života, všude kolem mě prach, nic nevidím, jen tam tak stojím, sama, ruce rozpažené a nevím co dál, vpřed či vzad? Vlastně není kam, stojím a koukám do nebe, ani nebe tam není, neudělám krok, nemůžu, nevím kam, ani jak. Stalo se to včera, otevřela jsem oči i srdce, hlavně srdce, něco se změnilo, zlomilo, došlo mi spousta věcí, vlastně poslední týden to tak nějak začínalo postupně... ale nabíralo to intenzitu, byly to jen kousky skládanky a včera jsem složila puzzle.
Byl to šok, velký šok, zjistit že moje cíle nejsou úplné, doplnila jsem je o milujícího, věrného a oddaného partnera, na kterého se mohu 100% spolehnout, který je vyrovnaný, slušný, zabezpečený, neomezuje mě a je pohledný, dokonce velmi pohledný... Podporuje mě i mého syna a miluje nás oba.
Další bod byl, že mám vyrovnaný vztah se svou rodinou a věřím mužům i ženám, prostě lidem.
Protože, jestli jsem se čeho kdy vzdala, byla to víra, víra v sebe i druhé.
Byla jsem dítě a v každé rodině je něco... Táta je člověk s velikým srdcem, jen měl moc zlé dětství... To se bohužel promítalo i u nás doma, na mámě a na mě... obě jsme někdy dost trpěly.
Díky mému nedělnímu stavu, kdy jsem si vymýšlela příběhy a deptala se, jsem si uvědomila, že vlastně nevěřím mužům, jak bych taky mohla, když můj vzor muže dokázal ublížit ženě i dceři... A ta žena s tím nic neudělala nemohla, nebo nechtěla, moc se bála... o sebe, budoucnost a v té době odejít od muže, byl vrchol nestoudnosti ženy. Možná nedostatkem sil, nevím a je to zcela jedno, každopádně v mých očích neochránila ani sebe, ani nás dvě, před jeho zlobou. Prostě jsem si zafixovala postoj, ženy jsou slabé a je jim ubližováno, muži jsou silní a nikdo jim neublíží...

Ale svoje rodiče miluji a dávno jim to nezazlívám, jen jsem si vše uvědomila..

Takže se ze mě stala žena s postojem muže... Silná, tvrdá a neústupná, ale uvnitř citlivá, něžná a jemná, problém byl, že jsem tu ženu, tu pravou pohřbívala pod hromadou strachu a nedůvěry v ní.
Vše, co mi kdy, kdo řekl o mě, nebo jen názor jsem brala jako útok, a po útoku následuje obrana...
Byla jsem vším, "špatnou dcerou, partnerkou, mámou, pracujícím člověkem, kašpárkem, člověkem který pomáhá pro to, aby ukázal, že je lepší, než si sám o sobě myslí," jen ne sebou.
Ale pod tím vším tlouklo srdce, sice jen potichu, bálo se abych ho neumlčela, nepřihodila ještě víc strach a nedůvěry.
Poslední dobou nabíralo na síle a jak jsem se čistila, sílelo velmi nenápadně, včera prorazilo poslední zbytky a rozbilo poslední zbytky na prach, to abych se nemohla v těch troskách choulit a říkat si ještě kousek mi zbyl, moje zadní vrátka, vždy a ve všem jsem je měla....
Konečně jsem pochopila, že opravdu nechci být sama...
Konečně jsem pochopila co jsem si odpírala...
Co si dlužím...
Jak moc jsem se všeho bála, svazků, svatby - proto ten pocit v těch svatebních šatech... přešlapování na místě, nervozita... krásné šaty, ale na špatné ženě, hlavně je ze mě už sundejte!!!!!
Bála se nemít zadní vrátka ve všem....
Jít vpřed, ne udělat dva kroky a tři zpět...
Žít životy ostatních a neustále se podřizovat, na svůj úkor, úkor sebe, svých snů...

Teď se hodlám zdokonalovat ve svém životě a hlídat se v tom, abych si nehledala zadní východ...
Hodlám se zdokonalit, a opravdu seznámit se svou ženou s Afroditou...
Hodlám si vytvořit, plán na zvyšování sebevědomí v sobě samé, hodlám si posílat lásku, odpouštět si, děkovat si a omlouvat se, odťukávat další věci, které budou vyplouvat a nebudou chtít odejít...

A od teď za rok, to se ani neptejte Budu v nádherném vztahu s tím nádherným mužem a svým synem... Budu šťastná se sebou a s mými blízkými, budu úspěšná, zabezpečená, zdravá, možná i víc kdoví, rozhodně si hodlám dovolit vše co jsem do teď upírala.