Nějak nevím, kde začít… Mám pocit, že tento týden se mi toho stalo tolik, jako ne za celý můj dosavadní život… Udělala jsem spoustu rozhodnutí, některá z nich zatím nestíhám plnit, ale tolik mi to nevadí. Důležité je, že už o nich vím. Začalo mě bavit zase psát… Jsou to dva roky, kdy jsem na zahradě u domu, ve kterém jsem strávila několik let svého života, spálila všechny povídky a deníky… Donesla jsem si je tenkrát od rodičů a na chvilku se začetla. Původně jsem je chtěla přepsat do počítače, abych je uchovala. Jenže jsem zjistila, že jsou plné bolesti, smutku, samoty… A přesně takový život jsem si tvořila. Tak jsem se rozhodla, že je s tím konec… takový život už pro mě není… A moje minulost se tak stala hnojivem pro trávu na zahrádce J
Tento týden bych nazvala týdnem uvědomění. Tolik mi toho docvaklo… tolik toho ťukám… Předně jsem si uvědomila, proč se pořád cítím tak strašně sama a proč taky sama na všechno jsem. Už jako malé dítě jsem se rozhodla, že budu sama. Představovala jsem si, že budu svobodná matka žijící někde vysoko v horách jakožto majitelka penzionu… Sama… Daleko od lidí… Jen já a moje dítě… No, částečně jsem si tento sen splnila. Svobodná matka opravdu jsem JJJ Na jednu stranu je sice prima být absolutně soběstačná, a to ve všech oblastech života, ale na druhou stranu mě to stojí dost sil a tu svoji osamělost úplně nenávidím. A tak ťukám a odpouštím si, že jsem se dobrovolně rozhodla si ublížit… Jen ze strachu, abych nemusela být někomu za něco vděčná… musela bych pak totiž pro toho někoho udělat vše, o co si řekne…
Další z věcí, která mne trochu potrápila, jsou moji rodiče. Že kašlou na mě a na bráchy a v každém okamžiku upřednostňují své zájmy, to bych ještě překousla (jestli se to teda překousnout dá…), ale že kašlou i na svoje vnouče… Tak to už fakt moc. Tož jsem to dnes své mamince řekla (můj otec má jediné štěstí, že mi raději ani nezavolá). Už mě nebaví hrát si na schovávanou a na vše chápající světici… Téměř třicet let jsem se jim snažila dokázat, že za něco stojím… téměř třicet let jsem „žebrala“ o jejich lásku a zoufale plnila jejich očekávání… A výsledek? Jen frustrace a pocit bezmocnosti… A dost! Jsem to já, kdo sama sobě může nabídnout lásku a přijmout ji… Tolik jsem toho zvládla a dokázala… Kdo jiný, než já, by to měl ocenit?
Nejdůležitější ze všech věcí jsem ale pochopila díky nádhernému emailu od jednoho statečného motýlka, se kterým jsem se v poslední době hodně sblížila, ač osobně jsme spolu nikdy nemluvily… Vrátila jsem se zpět o patnáct let… Říkala jsem mu Laky – nosil tenkrát bundu s nápisem Los Angeles Lakers, odtud tedy jeho přezdívka. Tenhleten Laky byl prvním opravdovým mužem mého života… Jediným mužem, kterého jsem milovala celým svým tělem, duší i srdcem, bezpodmínečně, čistě… právě proto, že byl první, a já jsem ještě neznala žádná zklamání a mohla milovat beze strachu. Byla jsem s ním sama sebou – veselá, hravá, spontánní, bez jakýchkoli očekávání. Opravdu jsem ho milovala tak, jak jen milovat dokážu. Jenže pak přišla rána – odešel. Přesto, že tvrdil, jak moc mě miluje, přesto, že jsme plánovali společnou budoucnost, svatbu, děti… přesto všechno odešel. A tak jsem přestala věřit… Respektive začala jsem věřit, že i ten, kdo vás hluboce miluje, vás může jednoho dne opustit. On byl mým štítem proti celému světu. Spolu s jeho odchodem se štít rozpadl a v ten okamžik jsem přijala do svého života všechno to, čeho jsem se bála. Ta nula, ta nicka, ten parchant, kterým jsem byla nazývána, se stal mnou… Prolezl moje tělo, duši i srdce skrz naskrz a začal mě ovládat pomocí strachu a pocitů viny a nevíry v sama sebe… Od té doby už jsem nikdy nikoho nemilovala… Teda milovala, ale ne čistě… Vždy jsem si nechala zadní vrátka, abych mohla utéct, kdybych náhodou zjistila, že ten, kdo mě miluje, se chystá mě opustit… Od té doby jsem přestala věřit, že bych ještě někdy mohla být šťastná… (Mimochodem, můj přítel, jež nedávno služebně navštívil právě Los Angeles, tam se svým kolegou naživo shlédl utkání „mého oblíbeného“ týmu… co dodat… kruh se uzavřel… nebo spíš otevřel a já konečně můžu ven J).
Těch uvědomění za tenhle týden bylo tolik, že by mi nestačilo několik stran, abych je všechny mohla popsat… Jsem za ně TAK VDĚČNÁ!!!
A tak ve volném čase mezi prací a péčí o mého syna ťukám a ťukám a ťukám, až se mi kouří od prstů. Nejhorší jsou zkoušky vesmíru, jestli to myslím vážně. Vždy, když si zapíšu nějaký svůj úspěch, vím, že jedna z nich přijde – všechno se otočí o 180 stupňů a vesmír se zeptá: stojíš si za tím??? A já na něj křičím: dělej co chceš!!! Já to dokážu!!! Už mě nezlomíš!!! Vím totiž, že když tu zkoušku zvládnu, nebude už další zapotřebí… Se zaťatými zuby a hlubokým odhodláním stojím ve vichřici, která se sem a tam prohání mým životem…
Možná, že se tu moc vykecávám a odhaluji… Ale kdy jindy než teď vytáhnout na světlo to, co zbývá? Když do naha, tak do naha. Duvi, jdu do toho s Tebou!!! Veřejně tu svlékám svoji duši… Se svým tělem už takový problém nemám – za tuhle zkušenost jsem vděčná Lilly… a moc ráda na ni vzpomínám. Nestydím se za svoji nahotu… Moje tělo je ve výborné kondici i po porodu a moje duše ho brzy bude následovat… Obnažená do poslední buňky se odvážím jít ven… to jsem já… kdo chcete, podívejte se…
Mimochodem… Včera jsem po delší době kreslila do deníku. Měl to být jen další obrázek motýla. A když jsem dokreslila a zadívala se na něj… došlo mi to… To je on. To je můj motýl… Housenka Sassy-G, hračka mého syna, se proměnila v ženu… v motýla… Malé děvčátko, které se bojí tmy a duchů, už vyrostlo… Stala se z něj máma… Jmenuje se Ryan…
Žádné komentáře:
Okomentovat