Byl jsem tím, co ze mě vydobyla společnosti s mým přispěním. Byl jsem tím povětšinou rád. Protože jsem si myslel, že musím.
Někdy se daří, jindy o tom nepřemýšlím a dělám věci, tak nějak automaticky. Jak běží, ze zvyku.
Hledám, trénuju, zkouším, hraju si.
Ráno se mně zdálo, že jsem asi skončil, protože jsem možná zapomněl poslat raport. Trošku stres. Stejně se mně zdál nic moc sen. Pak přišlo takovýto zmatený probuzení. A jak jsem byl po probuzení zmatenej, jsem si říkal, jestli jako už nastal ten čas??? Že se mně to nějak nezdá. Představil jsem si tu „kuklu“ a říkal si: „buď v ní shniju, nebo už půjdu ven.“
Takže dneska už to bylo na hraně a myslím, že to bylo docela zajímavý. Dneska ráno to bylo nanečisto a jak se probudím po této noci, už to bude načisto. Se těším.
Na téma týdne jsem myslel, ale jaksi jsem si nemohl vybavit přesný znění. Cítil jsem, o co jde a hlídal jsem to. I když se to ne pravidelně dařilo.
Ladil jsem se na to, co chci. Občas to ladilo málo.
Užít si příští týden. Na pořádek prdím. Až bude mět být, tak bude.
Ten další měsíc si pochvaluju už teď. To už úklid bude, tomu věřím. Věřit ve své zdravé já a dny jdoucí jako pěkně seřízený stroj.
Těší mě a mám radost z toho, jak ztraumatizovanej člověk jako já, je stále více v pohodě. Hehe
Žádné komentáře:
Okomentovat