Tento týden byl ve znamení nenápadného odpoutání ode dna. Příčin je několik. Na pár z nich si i vzpomenu… Přečetl jsem si raporty dalších motýlků a jejich optimistický přístup a nadšení z Mety (i takoví tam teď jsou, ve dnech útlumu) mně ukázal, že to jde, že to teprve teď začíná nabírat na otáčkách. Proto je nás tolik, abychom se navzájem podporovali a táhli se, když ostatní zrovna odpočívají.
Z tohoto týdne mám několik báječných zážitků. Minulý čtvrtek jsem si výborně zasportoval, pak jsme byli v divadle. Já měl po dlouhé době na sobě oblek a cítil se báječně. Mám rád, když jsem ve společnosti s příjemným doprovodem – svojí partnerkou (v šatech jsem ji viděl poprvé a moc jí to slušelo!) a fajn kamarády. V pátek jsme byli opět v divadle, tentokrát jsem si hrál na herce. A povím vám, derniéra byla opravdu nezapomenutelná… Nejen proto, že se přišla podívat i přítelkyně, všichni od Zelených sluníček a další milé osůbky, kterým chci tímto poděkovat, ale také proto, že díky mým kolegům hercům jsem byl nucen improvizovat tak, jako ještě nikdy. A vyšlo to! V sobotu jsem pracoval na hradě (rozumějte dům – můj dům, můj hrad) a i když došel materiál dřív, než se stihlo všechno dodělat, měl jsem radost, že se něco děje (zima byla dlouhá). V neděli krásná vycházka… A mezi všemi těmito krásnými chvílemi pocity smutku a prázdnoty. V pondělí to bylo asi nejhorší. To jsem si do deníku napsal, že se nenávidím…
Málem bych zapomněl na jednu důležitou věc. Na sen. Na sen který si nepamatuju. Jen vím, že v něm ke mně přišlo smíření. Nevím s čím, nevím jak, nevím kterou noc. Ale od té doby je všechno jiné. Tam kdesi hluboko uvnitř. Jsem víc sám se sebou.
V práci dělám víc věci bez přemlouvání, sám od sebe, ze svého vlastního přesvědčení. I když je toho pořád moc a já si před sebou valím tu kuličku nevyřízených věcí, nemám už pocit, že nestíhám a nic nedělám.
V tomto týdnu byl jeden den uklízecí a druhý ukončovací, jak psala Lilly. Oba z nich jsem využil – v úterý jsem si udělal pořádek v papírech, nachystal podklady pro daňové přiznání a ve středu jej odevzdal, zaplatil vše, co bylo třeba. A mám klid. Dnes jsem si měl udělat radost - ráno jsem byl v posilovně a odpoledne jsem si zahrál na kutila a opravil skříň! Jak málo stačí ke spokojenosti…
Žádné komentáře:
Okomentovat