Udělej si citronádu

Nevím, jak ten report správně napsat. Vím co chci sdělit, ale nedaří se mi myšlenku uchopit tak, abych slovy vyjádřila její podstatu.

Čtu příspěvky jiných motýlků a vidím v nich sebe. Cítím to na vlastní kůži. Prožíváme všichni to stejné. Je to jako jízda šalinou. Když řidič přidá, letíme dozadu, když prudce zabrzdí, letíme dopředu, někdy i padáme. Ještěže se můžeme chytit jeden druhého.

Připadám si jako v loďce na širém moři. Když je hezky, svítí sluníčko a fouká svěží vánek, je mi fajn. Všechno jde samo. Jak se zatáhne a přivalí se těžké mraky, jako by jejich tíha padala na má ramena. Pak přijde bouře a pořádně se mnou cloumá. Plachty jsou potrhané, loďka se povážlivě naklání. Já mám mořskou nemoc. A strach. Nejsem dobrý plavec. Kormidlo držím co mi síly stačí, nechci skončit ve vodě. Ale je těžké držet správný kurz. Vydrž to, říkám si, za těmi mraky je jasné nebe. Možná že na něm už nesvítí slunce, ale budou na něm zářit hvězdy. Myslím na ty hvězdy, které jsem viděla ve středu večer z okna své ložnice. Napřed se tam objevila jedna, pak přibyla další. Nakonec jsem popřála dobrou noc třem.

Kamarádka mi oznámila, že se bude stěhovat do místa mého bydliště. Budu ji mít blízko J. Strávila jsem celý den na čerstvém vzduchu v té nejskvělejší společnosti 4 fantastických bytostí.

U rodičů v krabici jsem našla své poklady J, svou duši, kus sebe. To, co mě oslovovalo před třinácti lety, mi má pořád co říct.

Pobavila jsem se s kolegy z práce. Už hodně dlouho jsem se tak vydatně nezasmála.

Zjišťuji, že s jedním motýlkem toho máme společného víc, než bych čekala J.

To je krásný slunečný den provázený svěžím vánkem.

Nejhoršího se mi nepřihodilo nic. Jen jedna dvě nepříjemnosti. Nezvládla jsem jeden rozhovor a nechala se druhou stranou vyprovokovat. To jsou ty mraky, co mě tlačí dolů.

Bouře se pak odehrála ve mně. Ovládl mě vztek a já zapomněla na Ho opono pono. Druhý den to se mnou ještě zacloumalo. „Zrcadlo“ mi ukázalo mne samotnou před nějakým časem. Nebylo to vůbec hezké a já začala chápat reakce druhé strany. Bylo to jako bych si oblékla kůži jiného člověka a dívala se na sebe jeho očima.

…mraky odtáhnou, vzduch se pročistí... Když nebudu mít přehnaná očekávání od sebe i od druhých, když věci nechám ať sami přijdou, počkám si na ně, nebudu zklamaná, nebude mě to bolet. Mijáska psala, že „jde do toho..co může ztratit ? maximálně iluze..získat může mnohem víc“. Právě ta ztráta iluzí je to, co mě tolik bolí… ALE - nebudu plout na obláčku, ani si stavět vzdušné zámky. Mijásko, jdu do toho s Tebou!

Opouštím „svůj“ svět... Začínám si všímat lidí na ulici. Zjišťuji, že mě vidí a když neuhnu pohledem, tak se i usmívají J. (Přece jen si ale nechám pootevřené dveře J).

Uvědomila jsem si, že jsem to já, kdo mi ubližuje. Sama sobě jsem největším nepřítelem. Nebudu dělat věci, které mě zraňují. Když přijde bolest, s díky ji přivítám, protože je známkou toho, že rostu a s díky se s ní rozloučím, protože budu zase o něco větší.

Když ztrácím směr, obracím se pro radu k našemu kompasu. „Když ti život dává samé citróny, udělej si citronádu.“ – a vypij ji s Lilly J. Na zdraví!

„Lidé už se nesetkávají. Jestliže se nesetkávají, pak nedokážou růst.“ P. Coelho

Děkuji, že s vámi mohu růst J.