Dlužím si muže svých snů

Nejvíce jsem se sama sobě zasmála v pondělí, když jsem si šla vyřídit občanku, respektive prodloužit její platnost. Záhy jsem totiž zjistila, že všechny činy jako pořídit někde fotku odpovídajícího formátu a vyplnit formulář byly naprosto zbytečné. Zarazila jsem se, když se mě paní u přepážky zeptala, jaký mám důvod k tomu, že si chci nechat vystavit novou občanku. S vážností ve tváři jsem jí odpověděla, že mi přeci končí za 14 dní její platnost. S hlasitým úsměvem mě vrátila do reality: "Slečno, máme teprve rok 2011 a Vám platí občanka až do července roku 2012. Jste rok dopředu." ....no bodejť bych nebyla, když jsem den předtím psala scénář a vžila se do představy, že je odteď za rok, pomyslela jsem si :D Bylo to vážně úsměvné, až na jedno – opět nejsem myšlenkami tady a teď :(

Zírám kolik lásky, poklony, podpory a pomoci mi začíná okolí projevovat, navíc ji dostávám od lidí, u kterých bych to vůbec nečekala. Moc mě to těší a hřeje. Děkuji.

Užila jsem si výlet s dětmi na farmu do Biskoupek, kde se o zvířátka starala moc milá paní se srdcem na dlani. Věnovala nám svůj čas, popovídala o tom, kdy a čím je krmí; pohostila. Děti měly možnost některá z nich nakrmit, pohladit. Domluvily jsem se na spolupráci. Budeme sbírat pro její zvířátka chleba, rohlíky...

Zranilo mě uvědomění, že ten kdo mi vlastně teď nejvíce svým chováním ubližuje jsou moji rodiče. Vždycky jsem rodinu a rodinné vztahy ctila, byly pro mě posvátné a v žebříčku hodnot na prvním místě. Už nejsou. Rozhodla jsem se s nimi omezit osobní styky a léčit je na dálku jako I. H. Len. Vím, že jsem to já, kdo jim dovoluje, aby mě kritizovali a dělali ze mě poslušnou loutku. Už jim to nedovolím. Už to neberu jako povinnost jim věnovat o víkendu svůj čas a plánovat jim ho, aby se vzájemně nesežrali nudou. Uvědomila jsem si, že jim i sobě více pomůžu, když se od nich stejně jako v týdnu vzdálím a budu si žít více po svém. Nebaví mě odpovídat na jejich otázky, jak se mám, co pořád dělám a proč to dělám tak a ne tak, jak by chtěli oni. Nastal čas, aby mě pustili a já pustila je. Je mi sice samotné občas smutno, hlavně o víkendu, ale vím, že je to přechodné období a sama tu určitě navždy nezůstanu :) Právě teď si užívám jen sebe, jak jen to jde a jdu po lávce dál...

Téma týdne "Cesta k cíli" jsem tentokrát brala opravdu vážně. Jsem v roce 2012 (viz výše příběh s občankou) a každým dnem více splývám se svoji rolí, kterou mám v plánu ještě podrobnějí rozepsat ve svém scénáři. Moje současné konání je na této cestě, ale ještě ne úplně tak, jak bych chtěla. Vidím však, že se posunuji a tudíž přibližuji. Pomalu se odtrhávám a odpoutávám od nynější pracovní role, srovnávám si vše v hlavě, a přestože děti i svoji současnou práci mám ráda, začínám se více vidět jako Liduščin pracovní partner a velmi dobrý přítel. Ne z vděku co pro mě udělala a dělá, ale protože mě to začíná víc a víc bavit, uspokojovat, naplňovat. Ve skřítkovi upomínkovi jsem se našla :) Neustále sama sebe překvapuji, co ve mně je.

Dlužím si muže svých snů. Cítím se čím dál více připravená začít nový vztah. V hlavě, při představách ale sama sobě pořád bráním, nechávám se ovládat strachem. Osobnostně se mnou můj vyvolený ladí, splývá, ale vedle mě ho ještě celého nevidím. Mám ho v srdci, ťukám, přeji si a věřím, že v mi ho v pravý okamžik univerzum sešle.

Opět jsem více naladěná na to, co chci. Jak už jsem zmínila – ho ópono ponuji, používám vizualizaci a EFT. Projevuje se to tak, že z mého života odchází vše, co se mnou a mým životem už neladí a přichází nové lidi, nový pohled, nové zkušenosti, které mě obohacují, inspirují.

Naučila jsem se tento týden více přemýšlet nad tím, co chci já, komu a čemu chci věnovat svůj čas a to taky dělám. Přeskládala jsem si žebříček hodnot. Ještě se podle toho řídit :) Stále se učím nebýt na sebe tak tvrdá a mít se ráda tady a teď, v každém okamžiku; plně důvěřovat sama sobě a svým schopnostem a nepřijímat slepě názory pro mě důležitých lidí v mém životě jako dogmata.