Podala jsem si ruku sama se sebou

1.Užila jsem si své naladění a čarování. Už se mi neděje můj život, ale já se ději jemu, občas se v tom ztrácím, ale někde v hloubi duše vím, že je to přesně to je nejvyšší, co jsem od života chtěla - aby se děl skrze mne. 33 km s batohem na zádech a bolestí v celém těle, přesto aktivním, jsem si užila, sama se sebou uvnitř. Podala jsem si opět ruku sama se sebou.

2. Bolely mne puchýře na chodidlech, kotník a koleno, ale duše jásala.

3. Moje přednosti - téma týdne - jsou úplně jiné, než na kterých jsem kdysi stavěla. jen sobě jsem je nedopřávala.

4. Dlužím si víc sportu a krásné tělo podle mých představ,ale na tom se už pracuje.

5. Ladím se na to, jak věci vidím.....jak je to, když je nechci a jak by to mohlo být, když je budu chtít. A mezi tím se stále rozhoduji.

6.Pochopila jsem, že skutečný poklad nejsou přátelé, i když za ně bohu děkuji, ale schopnost pěstovat vzájemně inspirující vztahy všeho druhu......skutečný poklad je tolerance - inteligence duše

Moje tři hlavní priority na příští týden:

- papíry

- zahrada

- moře a relax

Moje tři hlavní priority na příští měsíc:

- naplno se vrhnout do práce

- zvýšit příjem

- ujasnit vztah se šampionem

9.Byla bych svým životem a on mnou - nejúspěšnější spisovatelkou- scénáristkou a lektorkou ve svém oboru v ČR, jejíž produkty mění lidem životy. Žiju ve srubu mezi lesy nad rybníkem a za teplem jezdím do letního sídla - bílého domu na skále nad mořem, na samotě na kouzelném místě a za níž se slétají a sjíždějí lidé z celého světa. Tulačkou po hvězdách, která si užívá života plnými doušky.

A pokud ještě stále budu chtít -

Šťastnou, milující a milovanou manželkou svého životního druha ve vztahu plném lásky a dobrodružství. .

10.Za rok odteď jsem nejznámější a nejúspěšnější lektorka a spisovatelka - scénáristka životů snů klientů, kdy metaprodukty jsou nejžádanější na trhu, firma Adenais bezchybně funguje s nadšeným a spolehlivým výkonným týmem a mojí dcerou, pomáháme lidem zázračně, lehce a účinně, všichni jsou skvěle zaplaceni z jejích úspěchů......a pokud ještě budu chtít, tak šťastně vdaná za svého šampiona

Bonus

Na Motýlkové pouti vše do sebe zapadlo jako puzzle. Někde uvnitř jsem dávno věděla, že chození není moje meta, ale ještě jsem to nezkusila, tak si chci udělat fajfku ( nike) . Tatranky na rozloučenou od našeho vždy připraveného El Pedra měly být předzvěstí dobrého začátku, který se vyvíjel dále jaksi pokrouceně. Hned v Brně na nádraží přišlo první varování - při plné touze udělat si radost a koupit si kafe na cestu jsem vytratila peněženku s dost velkým obnosem a OP - zpráva se jmenuje : Buď tady a teď a neměj hlavu jinde než tělo. Ale zvláštní klid v hrudi mne ubezpečil, že situace umím přijímat tak, jak přicházejí. Následovalo pár drobných zážitků, jejichž jsem nebyla majitelem. Batoh s 16ti kilovou zátěží mi tolik nevadil, ale moje bolavá kolena a kotníky měly jiný názor. A přidaly se i puchýře. Po celou dobu prvního dne jsem byla spíše pozadu,ale intenzivně jsem byla v kontaktu se sebou. Trénovala jsem dohodu s počasím, ať je víc vánku, míň slunce a plnilo se okamžitě. Také jsem si objednala hůl do ruky, která byla od přírody téměř okamžitě doručena.Komunikovala jsem s tělem a uklidňovala bolavé části, že je to teprve první den a že se to zlepší. Zjistila jsem, že už si nemusím nic dokazovat,ale stále ještě občas nevím, kdy je to STOP a kdy výzva - POKRAČUJ. Ráno rozhodlo a šla jsem dál, ale uvnitř už jsem neměla vizi, jak dlouho, nějak jsem neviděla kam dojdu. PO cestě hřiby a krásný les a první přestávka na náměstíčku. Moje první myšlenka byla: Odtud jede autobus. ....Jedna z objednávek toho dne byla tábořiště s teplou vodou a možná i postel, minulá objednávka se totiž na chlup splnila. Chvíli předtím, než Beníka srazilo auto, jsem to viděla ve své hlavě, věděla jsem to. I když normálně bych byla agresivní na neochotné lidi a tlačila na řešení situace, nedělala jsem to.Každý dělal, co uměl a problém se vyřešil, Beník byl včas vyšetřen. Pouť skončila, to bylo jasné, moje podvědomé přání to stejně bylo už od předešlého dne. Zajistili jsme odvoz domů od vždy ochotného El Pedra a jali se vařit, jíst a mudrovat, než EL dorazí. Standova první myšlenka na tomto náměstí byla - tady budeme dlouho. Mapy, které po celou dobu pouti nemohl najít a díky jejichž nepřítomnosti jsme bloudili, se najednou objevily u něj v batohu. Ale....byly vytisknuty jen do místa, ve kterém jsme se právě nacházeli. I on se přiznal, že chtěl pouť zrušit, ale nakonec se tak nestalo. Jen jsem tak do hovoru vypustila, to by ještě byla legrace, kdyby se ozval šampion. Do půlhodiny volal.....již týden předtím a po cestě jsem si pořád představovala jak zavolá, když budu na pouti. ...a zavolal. Když jsem odcházela na pouť, v hlavě jsem měla rozhodnutí, že si tam něco důležitého ujasním, něco velmi důležitého pro svůj další život. Ta nejdůležitější zpráva pro mne byla - přijmout svůj dar nechat svůj život dít se skrze mne. Domů jsme dorazili v pořádku a já víc, než kdykoliv předtím, ctím a miluji komfort své samoty.