Tento týden bylo tak trochu „zataženo“, i když vše probíhalo v klidu a pohodě. Možná to bylo tím, že jsem nestíhala meditace a zdály se mi opravdu velmi podivné sny – tak živé, jako by šlo o skutečnost. Týkaly se mé minulosti i přítomnosti, toho, o čem sním, toho, čeho se bojím. A protože snům přikládám poměrně velký význam, občas jsem se v nich pitvala i půl dne.
Stále se mi nedaří napsat scénář. Nevím, čím to je, ale nějak nemám odvahu si k tomu sednout a začít psát. Potřebuji ještě nějaký čas, než si to všechno ujasním. Trochu se bojím, že s ním nebudu spokojená a budu jej každý týden přepisovat ;-)
K tématu týdne se vztahuje následující odstavec.
Nedlužím si nic. Snažím se dělat vše podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, a když udělám chybu, snažím se ji příště neopakovat. Hodně mi pomáhá soustředit se na přítomný okamžik, nebýt „napůl mimo“ – tak si vše můžu opravdu uvědomit, zpracovat a změnit.
Uvědomila jsem si, že až teprve teď s vlastním dítětem můžu znovu prožít své dětství. Nevím, kolik si toho kdo z vás pamatuje, ale já jsem na tom fakt mizerně – uvědomuji si to při každé činnosti, kterou se synem dělám, ať už je to plácání báboviček na písku, prohlížení si knížek, krmení, uspávání… Každý okamžik je tak jedinečný a neopakovatelný… Vím, že on to zapomene stejně jako já, ale trochu mě hřeje u srdce to, že až bude mít svoje vlastní děti… bude se tomu snad usmívat stejně jako já teď.
Stále se snažím být pozitivně naladěná a v každé situaci hledat přínos. Chybí mi ty meditace, byla to taková ukradená chvilka jen pro mě… Začnu s nimi znovu.
Priority na tento týden: dokončit pracovnu, pověsit zbývající obrázky a znovu začít meditovat.
Priority na tento měsíc: do konce měsíce už moc času nezbývá, tak si ho chci užít tak, jak to přijde. Plán nemám žádný, dokončila jsem téměř vše, co jsem chtěla – ten zbytek určitě tento týden zvládnu.
Stále jsem spokojená a šťastná. Každým dnem si uvědomuji víc a víc, jak se moje srdce otevírá tomu, co se v mém životě děje. Občas se mi ještě v mysli vynoří nějaký ten chaos a příběh „co by kdyby“, už se tomu ale nebráním. Naopak – dokonale si ho v mysli vybarvím, prožiju jej a nechám jít.
A od teď za rok? Nechávám tomu volný průběh, nevím, co bude, ale vím, že budu zase trochu blíž sama sobě a své duši, možná i svému poslání…
Žádné komentáře:
Okomentovat