Není třeba úplně vykrvácet

Za rok touhle dobou budu vážit 50 kilo. Možná budu mít nějaké kilečko navíc. Budu spokojená.

Dám si do pořádku deník. Udělám si harmonogram na celý měsíc, podrobně si rozepíšu úkoly a cíle a nebudu nechávat věci na poslední chvíli. Harmonogram budu důsledně dodržovat.

Třítýdenní Motýlí dohodu jsem nezvládla plnit po celou dobu. Udělám si týdenní, pak další a pak ještě jednu. Jedním ze tří bodů budou pravidelné snídaně, včetně víkendů.

Tento týden jsem nejvíc pracovala na vztazích. Ono to půjde. Chce to cvičit.

Nedaří se mi stanovit si priority, plnit svou dohodu a zanedbávám cíle – teď si je čtu a jsou tak hezké. A já je nechávám ležet ladem!

Daří se mi plnit drobné, méně časově náročné cíle. Když si napíšu úkoly, tak je zvládám udělat. S těmi časově náročnějšími je to složitější.

Dnes mě při motivační sms od Lilly zabolelo u srdce. Nechala jsem to být… Pak jsem četla mail, pak knihu a ten tíživý pocit narůstal. Vrátila jsem se k té sms a četla ji pomalu, slovo za slovem. Dávala jsem si načas a čekala, které to slovo mě udeří. Už to vím. A stojím před dalším rozhodnutím, na dalším rozcestí. Možnosti jsou dvě. Je jedno, kterou si vyberu, obě jsou správné. Obě si žádají oběť. Ode mne. Jednu chvíli mě napadlo hodit si korunou. Od toho jsem ale upustila. Nechci to nechat na náhodě. Svůj život chci mít ve svých rukou. Přemýšlím, co všechno jsem ochotná obětovat. Není toho moc, jsem lakomá. Říkám si, že přece nemusím obětovat všechno, není třeba úplně vykrvácet. Nikdo neříká „všechno nebo nic“. V hlavě se mi rodí plán, jak to udělat, jak to „přečůrat“, jsem přece šikovná ženská, poradím si. Mám vyhráno J! CHÁ CHÁ!!! „Člověk míní a život (dítě) mění“. Mé milující božské JÁ mi říká, že když to bude třeba, obětuji všechno. A bude to v pořádku, protože obě cesty jsou správné. Obě vedou ke mně.

Chci si dát do pořádku deník. V zápiscích se začínám ztrácet a samozřejmě nemůžu najít to, co zrovna hledám. Vyhradím si na to odpoledne/ den.

Mezilidské vztahy mě znovu dostaly do „vodního válce“. Už to znám. Musím se z něj dostat ven. Najít dno, abych se zorientovala kde je nahoře a kde dole. Pak se odrazit a stoupat nahoru. Až se dostanu na hladinu, musím se rychle zhluboka nedechnout, protože se zase ponořím. Ale jen na chvíli… Pak se zas vynořím. Už jsem to jednou zvládla, zvládnu to zas.