Mám pocit, že tento týden se mi nedaří vůbec nic… Původně jsem to všechno chtěla vypsat, ale nemá to smysl. Už mě nebaví stále dokola si stěžovat na to, že něco není podle mých představ. Čím výš vyletím, tím hlouběji dopadnu… Snažím se to vydržet, ale někdy mi dochází síly. Kde je hranice mezi tím, že člověk něco vzdá, a tím, že tomu nechá volný průběh?
Snad jediné, na co jsem tento týden hrdá, je to, že jsem překonala sama sebe, svůj strach a svoji únavu. O víkendu jsme navštívili lanový park – prkotina pro někoho, kdo se nebojí výšek… a to fakt zrovna nejsem já. Poslední dobou mi dělají problém i obyčejné schody na rozhlednu… Navíc jsem ten den spala jen tři hodiny, a k tomu ještě dost mizerným spánkem. Mohla jsem se teda vymluvit… i tak jsem tam byla za outsidera a někoho, na kom se ostatní jen pobaví, což mi bylo okázale dáno najevo… Prima pocit… Hlavou mi běžely tisíce a tisíce výmluv, opět jsem obhajovala sama sebe, opět jsem se snažila po anglicku vypařit. A pak jsem si řekla: nebuď srab! A šla jsem do toho. Šlo mi to perfektně. Nohy se pěkně klepaly… ale bylo to snazší, než jsem si myslela. Pravda, tři překážky před koncem mě museli sundat dolů, ale jen proto, že už jsem fakt nemohla vydržet půlhodinový srdceryvný pláč mého syna… Tak, zvládla jsem to. A vůbec jsem nebyla pro smích…
Na několik dnů jsem vynechala cvičení, ale už jsem se k němu zase vrátila, i když se musím opravdu hodně nutit (a taky jsem je zkrátila). Taky jsem úplně vypustila věnování se mým cílům. Nějak si jimi najednou nejsem jistá, asi je budu muset trochu přehodnotit. Zatím jsem si na to ale neudělala čas, nedokážu se teď moc soustředit. Ťukání jsem zabalila téměř úplně. Mám pocit, že čím víc ťukám, tím je to horší. Pořád si říkám: jak daleko budu muset ještě jít? Copak už jsem toho neudělala dost? Nejspíš si budu muset vyťukat i mozek z hlavy… Nedaří se mi fakt vůbec nic. Potřebovala bych alespoň nějakou naději… nějaký náznak, že je to na dobré cestě. Zatím mám úplně opačný pocit. A tak to nechávám plavat… Vzpomněla jsem si na Coelha, na jeho úryvek z knihy Alchymista: „Vždycky ještě před uskutečněním snu se Duše světa rozhodne prověřit všechno, čemu se člověk při putování naučil. Nedělá to ve zlém úmyslu, ale aby si člověk zároveň s tím snem mohl také osvojit ponaučení, jichž se mu cestou za snem dostalo. To je chvíle, kdy se většina lidí vzdává. V jazyce pouště se tomu říká „umřít žízní ve chvíli, kdy už jsou na obzoru vidět datlovníky“. Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele.“ … Aneb nejtemnější chvíle nastává vždy před úsvitem…
Hodně se teď věnuji minulosti – dívám se na věci jinak, už je neignoruji, připouštím si, že mi fakt sem tam něco pořádně ublížilo. Včera jsem si pobrečela právě při jedné z takových vzpomínek… Chtělo se mi z toho zvracet a nebyla jsem schopná dýchat… To už se mi dlouho nestalo. A přitom to byla taková blbost… Dnes jsem se dle Lillyiny SMS věnovala „úklidu minulosti“. To mě bavilo, jinak mám pocit, že se mě teď ty SMS nějak moc netýkají… Nejsem schopná nic vymyslet.
Nejvíc jsem tento týden pracovala na své trpělivosti. Začínám ji totiž ztrácet JJJ A to jsem si myslela, že jsem opravdu hódně trpělivý člověk. Je toho na mě zase nějak moc. Asi je to doběh po tom uvědomění z minulého týdne… Řešila jsem toho moc naráz a teď se cítím trochu vyčerpaná. Vesmír se zeptal, jestli jsem si fakt jistá… a neustále mi posílá jednu zkoušku těžší než druhou…
Nejsem schopná stanovit priority ani na příští týden, ani na příští měsíc, a už vůbec nevím, co bude za rok… Přestala jsem plánovat. Nejde to. Vždycky, když si něco naplánuji nebo se na něco těším, nevyjde to. Předstírám, že mi to nevadí. Chtěla bych dotáhnout do konce alespoň ty věci, které jsem si naplánovala minulý týden… Pořád mám pocit, že na nic nestačím sama, že na všechno potřebuji oporu někoho jiného, ale ve skutečnosti na všechno sama jsem a sama všechno i zvládám. A o to, co „nezvládám“, se vlastně ani nepokusím. Po velmi náročném víkendu, kdy jsem fakt skoro vůbec nespala, jsem zabalila i spolupráci s anděly… Pořád jen na někoho nebo něco spoléhám, žádám o ochranu, o pomoc… Místo toho abych konečně plně převzala zodpovědnost za svůj život. Nedivím se, že mi pak dobrá polovina věcí uniká. Tolik toho přece dokážu… Nechápu, proč se pořád tak podceňuju…
Můj motýlek je venku z kukly… Dokázal to, ale bojí se jít dál… Zmateně se rozhlíží kolem, dívá se zpět na tu bolest, kterou musel projít, a ta mu trochu svazuje křídla… Zatím jsou mokrá a těžká, zatím ještě nevyšlo slunce, které by je svými paprsky mohlo osušit…
Žádné komentáře:
Okomentovat